Samonosné monolitické nádrže na dešťovou vodu bez nutnosti obetonování

Podzemní nádrž na dešťovou vodu se dřív bez betonového obetonování téměř neobešla. Tenkostěnný plast by tlak zeminy a hlavně tlak podzemní vody nevydržel a časem by se zdeformoval nebo praskl. Samonosné monolitické nádrže tento problém řeší jinak – nemají žádné svary ani slabá místa, celá nádrž je odlitá jako jeden kus se silnými stěnami a vyztuženým tvarem, který rozkládá tlak rovnoměrně po celém povrchu.

Jak se monolitická nádrž liší od klasické

Běžné plastové nádrže se vyrábějí navařováním jednotlivých dílů nebo rotačním odléváním s žebrovanou konstrukcí, která zpevňuje stěny zvenku. U monolitických nádrží se místo toho použije silnostěnný odlitek bez švů, často s vlnitým nebo obloukovým profilem stěny, který funguje podobně jako klenba – tlak se rozkládá do celé plochy, ne do jednoho bodu. Díky tomu nádrž unese zatížení od zeminy i vodní hladiny bez betonového pláště.

Prakticky to znamená, že se nádrž jen usadí do vykopané jámy na pískový nebo štěrkový podsyp, zasype se a zhutní vrstvami zeminy podle pokynů výrobce. Odpadá bednění, armování a betonáž, což ušetří nejen peníze, ale hlavně čas – instalace se u menších nádrží dá zvládnout za jeden až dva dny.

Kdy se samonosné řešení vyplatí

Rozdíl v ceně mezi klasickou nádrží s obetonováním a samonosnou monolitickou variantou se projeví hlavně u větších objemů, tedy od pěti tisíc litrů výš. Betonáž základové desky a obetonování stěn totiž znamená další materiál, práci a čas na vytvrdnutí betonu, což může prodloužit realizaci o týden i více. U monolitické nádrže se tyto náklady eliminují, i když samotná nádrž bývá o něco dražší než tenkostěnná varianta určená k obetonování.

Přehled situací, kdy má samonosné řešení smysl:

• pozemek s vysokou hladinou podzemní vody, kde je riziko vztlaku nádrže
• omezený přístup techniky, kde se nedá snadno zajistit dovoz betonu domíchávačem
• požadavek na rychlou instalaci, například před kolaudací nebo v zimním období, kdy betonáž komplikuje mráz
• menší stavební parcely, kde není prostor pro skladování bednění a materiálu na betonáž

Na co se zeptat dodavatele

Ne každá plastová nádrž nabízená jako podzemní je automaticky samonosná. Je třeba si ověřit maximální hloubku uložení, maximální výšku hladiny podzemní vody, kterou nádrž snese, a zatížení povrchu nad nádrží – tedy jestli přes ni může přejet osobní auto nebo jen chodec. Tyto parametry výrobce uvádí v technickém listu a liší se podle objemu a tvaru nádrže.

Podrobný přehled parametrů a rozměrů u jednotlivých objemů nabízí například stránka Samonosné monolitické nádrže, kde se dá porovnat, jaký typ nádrže odpovídá konkrétním podmínkám na pozemku – hloubce výkopu, typu zeminy i předpokládanému zatížení terénu.

Postup instalace krok za krokem

• vykopání jámy s přesahem přibližně 30 až 50 centimetrů kolem nádrže na všechny strany
• zhutněný podsyp z písku nebo štěrkopísku v tloušťce 10 až 15 centimetrů, vždy s rovným povrchem
• usazení nádrže jeřábem nebo rukama u menších objemů, kontrola vodorovné polohy
• napojení přítokového a odtokového potrubí, případně přepadu do vsaku nebo dešťové kanalizace
• postupné obsypávání zeminou po vrstvách 20 až 30 centimetrů se souběžným hutněním
• u nádrží určených pro pojezd vozidel osazení pochozího nebo pojezdového poklopu podle zatížení

Během obsypávání je důležité nádrž postupně napouštět vodou, aby se vyrovnal tlak zvenku a zevnitř. Pokud se nádrž zasype prázdná, hrozí při vyšší hladině podzemní vody její deformace nebo dokonce vytlačení směrem nahoru.

Nádrže na dešťovou vodu v monolitickém provedení se dnes vyrábějí v objemech od jednotek tisíc litrů až po desítky tisíc litrů, přičemž větší objemy se často kombinují do baterie více nádrží propojených potrubím. To umožňuje řešit zálivku zahrady i splachování v domě z jednoho zdroje, aniž by bylo nutné budovat jednu obří nádrž na míru.